Celkem jsme pobyli v Paříži 4 dny a nemusím říkat, že tento čas stěží vystačí na rozkoukání a navštívení několika málo památek. Nedbaje na to, pustili jsme se do maratónu objevování a s vytrvalostí ohaře prošli po svých velkou část centra.
Člověk ale není stroj, a malá siesta na nádvoří Louvru je zapotřebí především k nabrání nového dechu.
Pod neustálou kontrolou místního opeřecenstva, které nesmírně zaujala naše bageta! Někdy tato kontrola naší stravy probíhala opravdu důkladně!
Čtyři dny uběhly rychle a je tu čas návratu. Rozhodnutí vzít to stopem za nás udělala skutečnost, kterou jsme si při příjezdu nějak neuvědomili. Mnoho lidí na svátky uniká z velkých měst za rodinami a blízkými. A tak se stalo, že tyhle človíčkové vyčerpali veškeré možnosti veřejné dopravy z města Paříž.
Ničeho se nelekejme, na zimu nehleďme a vzhůru na jižní směr k první výpadovce. Poprvé byl palec strčen do vozovky kolem třetí odpolední a představa, že nás čeká 679 Km, za normálních okolností 8 hodin jízdy autem, nám způsobila svíravý pocit v sedací části těla. Našim cílem bylo dorazit do Toulouse ještě 23. a na štědrý den ráno nasednout na vlak směr Sête, kde nás čekal kapřík a bramborový salát (krom jiného i Kristýna-Štěpánovo sestřička a Ondra-její petit ami). Naděje, že se do Sête dostaneme v čas, klesala s každým dalším projetým autem. Proto jsme se rozhodli přesunout za využití městské dopravy dále od Paříže, na některou z jejích periferních čtvrtí, kde je větší šance na stopa.
Po opuštění posledního pařížského dopravního prostředku, vytáhli jsme papír a fix, napsali TOULOUSE a postavili se na okraj silnice. A čekali a čekali, auta projížděly a my stalé čekali. Až zastavil náš první úlovek! Zželelo se nás paní středního věku. Nabrala nás a vysvětlila, že na tomto místě bychom těžko chytli někoho do Toulouse a tak nás přemístí na frekventovanější úsek. Vyhodila nás u dálnice za benzínovou stanicí uprostřed polí, přibližně deset kilometrů od nejbližší vesnice a od Toulouse 670! Z tohoto místa už nebylo návratu. Dali jsme se znovu do stopování a hleděli na desítky aut jak nás míjí, jak jejich pasažéři si hoví v teplíčku a za zamlženým okýnkem na nás dělají udivené obličeje. Někteří si sahali na hlavu, jiní nám mávali a ukazovali, že drží palce, ale nikdo nestavěl. Po dvou hodinách a dvou zahřívacích přestávkách na čerpací stanici, totálně promrzlí začínali jsme pochybovat o tom že se někdy dostaneme z tohoto místa. Chtěli bychom poděkovat lidem, kteří nás podporovali, zastavovali aby nám sdělili, že nám drží palce, popřáli Veselé vánoce a především paní, která nás obdarovala bonbóny, s omluvou, že pro nás v autě bohužel nemá místo! Jak milí všichni jsou kolem vánoc...to je k nevíře :)
Přicházel čas další zahřívací pauzy, když před námi zastavil malý nákladní pikap. Jeho řidič, tureckého vzhledu, přes stažené okýnko nasadil obrovitánský úsměv. Ani jsme na něj nikterak nereagovali a zařadili ho mezi tucet dalších, kteří nám takhle zastavili aby nám řekli že jsme "fou". Po krátkém hovoru z něj vylezlo, jestli teda chceme svést, že jede naším směrem. Samou radostí jsme na něj skoro skočili, ale toto nadšení brzy ochladlo, když jsme si všimli, že auto je stavěno jen pro dva pasažéry. No nejsme žádná béčka, Štěpán jako gentleman šup na korbu a už jsme si to šinuli 5km rychlostí na totálně zacpané dálnici směr Toulouse. Přibližně stopadesát kilometrů nám trvalo ujet přes čtyři hodiny. Po té nám řidič sdělil že už nemůže dál a že jede do nějakého motelu. Vysadil nás a my, pod rouškou tmy zahájili stopovací proceduru znova. Tentokrát už to šlo jako po másle a za necelých deset minut nás vezl ochotný mladík naším směrem. Teplo jeho vozu jsme opustili přibližně v 11 hodin večer na benzine kousek od Limoges. A zde jsme měli štěstí na ten den posledního stopa, mladý pár herců z Paříže, kteří jeli navštívit rodinu do Toulouse. Když jsme toto zjistili, radostí jsme skákali dva metry do vzduchu...náš poslední stop!
Do Toulouse jsme dorazili 24.12. ve 3hodiny ráno, po dvanácti hodinách jízdy, čtyřech stopech, 679 Km. Postel v tu chvíli byla největším zázrakem a rychlost s jakou jsme do ní zapluli ani nemusím popisovat.
Při každé sebemenší zámince začnou pištět a vy, ač to čekáte, hrozně se leknete. Pravda, byly i jiné podněty...například ten chlap, co mě v temné místnosti chytil za nohu... nebylo to příjemné...a myslím že ani pro něj. Instinktivně jsem totiž kopnul a chudák to schytal. Ale to už je riziko povolání, že? 
Při každé sebemenší zámince začnou pištět a vy, ač to čekáte, hrozně se leknete. Pravda, byly i jiné podněty...například ten chlap, co mě v temné místnosti chytil za nohu... nebylo to příjemné...a myslím že ani pro něj. Instinktivně jsem totiž kopnul a chudák to schytal. Ale to už je riziko povolání, že? 
